Spolupráce mezi městy v roce 2009
XIX. Vodňanské rybářské dny patří minulosti, ale přece jen se k nim ještě jednou vrátím. Tak jako každoročně, nejsou jen akcí pro rybářské odborníky, ale na své si mohou přijít také laici. Ti si mohou vybrat z bohaté nabídky různých kulturních akcí. Tradicí se již stalo zapojení partnerských měst z Polska, Rakouska i Čech a slovenského mikroregionu Vlára-Váh. Vodňanské rybářské dny byly zahájeny výstavou rybolovné techniky FISHTECH a výstavou fotografií o partnerském městě Zlaté Hory. Poprvé naše městské slavnosti obohatilo také vystoupení pěveckých sborů tří států. Setkaly se zde sbory s různou délkou působení, od polského sboru, který už oslavil 90. výročí svého založení, přes slovenský Hornosúčan s 35letou tradicí, až po vodňanský pěvecký sbor Regina, jehož historie je teprve roční. Přestože toto setkání nebylo přehlídkou a už vůbec nebylo soutěží, myslím, že úroveň všech vystoupení byla vysoká a srovnatelná.
Součástí pozvánky na Vodňanské rybářské dny jsou pravidelně taneční soubory. Letos opakovaně, ale s novým programem, přijal pozvání rakouský mužský taneční soubor a nově slovenský dětský folklórní soubor Čajka z Horné Súči. Slovenskou kulturu pak doplnila dechová hudba Skalanka ze Skalky nad Váhou.
Již v programu jistě zaujala nabídka vystoupení řeckého tanečního souboru Antigini. Možná, že se mnozí domnívali, že do Vodňan zavítá soubor z Athén či ze Soluně, ale tento soubor přijel z Krnova a vystupoval pod záštitou Řecké obce z partnerského města Zlaté Hory, kde žije výrazná řecká menšina, která stále udržuje tradice svých předků. A jak se Řekové dostali do Zlatých Hor na Jesenicku? V knize „Zlaté Hory v Jeseníkách – letopisy“ Sotirise Joanidise, jednoho ze zlatohorských Řeků, je to popsáno následujícím způsobem:
Pokud chceme pochopit emigraci Řeků do Československa a do dalších tehdy lidově demokratických států, musíme se vrátit k počátkům 2. světové války.
Dne 28. října 1940 napadla fašistická Itálie Řecko. Tímto začala pro Řecko II. světová válka. Celé Řecko povstalo a řeklo okupaci a italským fašistům své rozhodné NE (Ochi - státní svátek Řecka). Řecká armáda nastoupila do protiútoku, italské útočníky vyhnala ze země a obsadila i polovinu Albánie, odkud Italové zaútočili. Bylo to první vítězství v Evropě v II. světové válce v boji proti fašismu.
V dubnu 1941 však vtrhl do Řecka německý wehrmacht, jehož drtivé přesile řecká armáda nemohla odolat – po třech týdnech bojů u Metaxasové linie a u Thermopyl byla nakonec poražena a německá vojska vstoupila do Athén.
Dne 30. května 1941 strhl athénský student Manolis Glezos z posvátné Akropole vlajku s hákovým křížem. Dal tak první signál nejen Řekům, ale celé ujařmené Evropě k odporu proti německému militarismu. V září téhož roku byla založena Národní osvobozenecká fronta EAM (Ethniko apelefterotiko metopo) sdružující šest stran, pod jejíž praporem se sjednotil celý národ. Tato organizace pak založila Řeckou národní osvobozeneckou armádu ELAS (Elinikos laikos apelefterotikos stratos), která v partyzánském odboji proti německým a bulharským fašistům prokázala velkou statečnost. 12. října 1944 německá vojska opustila řecké území.
Za dobu fašistické okupace zahynulo v tehdy sedmimiliónovém Řecku 640.000 osob na frontách, na moři, v partyzánském odboji, v koncentračních táborech nebo při velkém hladomoru zimy 1941-1942 (jen v Athénách 300.000 osob). Bylo zcela vypáleno na 700 vesnic, zničené domy ve městech, zdevastované železnice, mosty, obchodní a dopravní loďstvo aj.
Po osvobození se vrátila z exilu z Káhiry Papandreova řecká vláda. Byla koalicí všech stran mimo krajně pravicové. Ve vládě byla EAM zastoupena 6 ministry. Mělo se za to, že vyzbrojená ELAS se stane národní armádou, ale proti tomu vystoupila Anglie. Na Churchilův popud anglický generál Scobie žádal úplné odzbrojení členů levicové Národně osvobozenecké armády a prosadil tzv. „Horskou brigádu“ - vojenský útvar oddaný zájmům monarchie, který nikdy proti fašismu nebojoval. Protesty všech Řeků byly umlčené palbou. Na sto osob bylo zastřeleno a generál Scobie dal bombardovat Athény. EAM musela opustit vládu. Podle dohody se Stalinem z r. 1944 mělo Řecko zůstat pod vlivem Anglie a generál Scorbie toho využil. Vlastně jménem Anglie okupoval Řecko potřetí a dal podporu krajní pravici. Tak začal odpor levicově smýšlejících Řeků proti řecké vládě a Angličanům. ELAS se transformoval v DSE (Demokratikos stratos Elados). První jeho akce byla v únoru 1946 v obci Litochoro u Olympu. Poslední v pohoří Gramos 30. srpna 1949. Řecké osvobozenecké hnutí se proměnilo v občanskou válku proti vládě a poloněmeckému králi Jiřímu II., kterého si Řekové nepřáli.
V době občanské války nikdo z hor Gramosu neměl na vybranou, na čí straně bude bojovat. Všichni občané museli podporovat partyzány a vykonávat pro ně různé služby. V roce 1948 situace DSE jednoznačně avizovala blížící se porážku. Vojska pravice s americkými a britskými zbraněmi a jejich penězi vytlačovala partyzány stále více do pohraničních hor a vyřizovala si účty. Soudy, popravy, vězení, to býval úděl zajatých partyzánů a jejich rodinných příslušníků. V občanské válce bylo zabito přes 30 000 obyvatel a zahnáno do exilu přes 80 000 tisíc do východních a několik desítek tisíc osob do západních států Evropy.
Nejdříve byly v roce 1948 shromážděny děti, aby se včas dostaly do bezpečí spřátelených států komunistického bloku, zatímco dospělí v Řecku ještě zůstali. Měli bojovat až do konce. Do Československa přijelo v r. 1948 2 800 dětí. Je mnoho svědectví o exodu řeckých emigrantů do Československa a všechny jsou nanejvýš zajímavé a mnohdy i tragické. Dvě výpovědi předkládám. Není důležité, kdo tato svědectví dává, všechna by byla navlas stejná, mnohdy i tragičtější.
„Naše skupina odešla z vesnice v horách Gramosu v dubnu 1948. Doprovázely nás mladé vychovatelky, každá z nich se starala asi o dvacet až třicet dětí. Měl jsem devět let, šli se mnou i moji dva bratři a sestra.
Albánie se zdála blízko, ale cesta byla hrůzostrašná. Asi pětadvacet kilometrů jsme po cestách necestách zvládali dva dny a dvě noci. Ty děti, co už nemohli chodit, vezli oslíci. Třeba mou sestru, která odmalička trpěla těžkou luxací kloubu. Já dělal hrdinu, na osla bych nikdy nesedl, ale únavou jsem sotva lezl. Pořád jsme hlídali oblohu, jestli neuvidíme letouny, co po nás střílely. Jakmile jsme jen zaslechli něco podezřelého, všechno se rozprchlo do příkopů u stezky a nikdo ani nepípnul. Jenže druhou noc jsme už za tmy rozdělali ohníčky, aby se pro všechny připravilo jídlo a ohřáli se. Najednou zaječela letadla. Nestačili jsme už nic udělat. Letci nás zasypali bombami a střelbou z palubních kulometů. Společně s mou mladší sestřenicí jsme se vrhli za velký balvan. Já z toho vylezl se zdravou kůží, ale ji zasáhla střepina odražená od kamene. Na místě umřela. Zraněným nikdo nemohl pomoct. Cítil jsem hroznou bezmocnost. Tma, krev, mrtví, zmatek a nářek. Dodnes nechápu, jak řečtí piloti mohli zabíjet řecké děti. Když si na to vzpomenu, málem bych plakal. Jsou rány, které nevyléčí žádný balzám.
V Albánii nás přijali ve městě Körce. Místní se k nám chovali pěkně, žili jsme s nimi v rodinách. Sami Albánci žádným bohatstvím neoplývali. Asi po dvou měsících přijely těžké unrácké (UNRRA - United Nations Relief and Rehabilitation Administration) náklaďáky, aby nás odvezly do Maďarska. Horší jízdu jsem už nikdy v životě nezažil. Korba s plachtou byla nacpaná dětmi, které do té doby neviděly ani cestu pro auta, natož pak náklaďák. Všude smrděla nafta. Jelo se s jednou, dvěma přestávkami aspoň deset hodin denně, od rána do tmy, nejméně pět dnů. Večer nám dávali chleba s marmeládou a čaj, ale na jídlo nikdo neměl ani pomyšlení. Silnice plná děr, autem to pěkně házelo. Křičeli jsme, plakali, nikdo nás neposlouchal, muselo se vpřed. Všem nám bylo hrozně zle, zvraceli jsme. Leckdo se počůral i pokálel. Ze mě šla už jen zelená voda. Ztratil jsem zájem o život, všechno mi začalo být jedno. Když jsme dojeli do Jugoslávie a zastavili na noc v nějaké škole, odepsali mě. Už jsem nic nevnímal. Naštěstí se tam objevil zkušený lékař Titovy Národně osvobozenecké armády Jugoslávie a ten mi pomohl. Nějakým způsobem vysál zvratky z mých úst a plic. Zachránil mě a já ani nevím, jak se jmenoval. Všechno mi vykládala naše vychovatelka, když jsem se probral. Přežil jsem to. Nemálo řeckých dětí takové štěstí nemělo.
Dojeli jsme do Maďarska a přestoupili do vlaku. To už byla pohoda. Mohli jsme si lehnout a spát. Představte si plný vagón dětí, co spí na lavicích, na zemi i v sítích na zavazadla pod stropem. Kufry jsme neměli, tak jsme si tam lehli my.
Transport řeckých chlapců a děvčat přijel na československou půdu. Nejdříve jsme bydleli ve sběrném táboře v Mikulově. Ostříhali nám hlavy a vykoupali nás. Pak následovalo odvšivení tehdy populárním jedovatým, dnes už zakázaným DDT, které nám sypali všude. Na hlavu i za trenýrky. Obrázky z takové očisty se tehdy objevily ve filmovém týdeníku.
Z toho prvního období v domovech si vybavuji jen jedno ráno. To jsme jako vždy nastoupili ke vztyčení československé a řecké vlajky. A najednou se dívám, že řecký prapor jde normálně nahoru, zatímco ten československý zůstal na půl žerdi. Teprve později jsem pochopil co to znamenalo: zemřel doktor Edvard Beneš, bývalý prezident. Takže to bylo 4. září 1948.
Život v dětských domovech pro mě měl většinou příjemné stránky. Nikdy předtím jsme se neměli tak jako v Československu. Čistě povlečené bílé postele, klidný spánek, nové oblečení, pravidelné jídlo, koupelny s teplou vodou, hračky. Všichni se usmívali, hladili nás po tvářích a vlasech. Zpočátku jsme jejich řeči nerozuměli, ale cítili jsme, že nás mají rádi. Už jsme se nebáli, že nám chtějí ublížit.
Na jižní Moravě jsem dlouho nepobyl. Asi po třech týdnech nás odvezli do Lesné u Varnsdorfu, ale mohlo to být i jinam, už opravdu nevím. Není se co divit, řeckých domovů bylo po Československu víc než sto. Já sám se stěhoval osmkrát.
Dětský domov, na který do smrti nezapomenu, byl v Kysiblu - Kyselce u Karlových Varů. Ano, tam, kde se stáčí minerálka Mattoni. Bydleli jsme přímo nad tou provozovnou. Domov měl skoro rodinný charakter, protože nás tam nežilo víc než čtyřicet, ale v nedalekém Velichově byly ubytované další řecké děti. Pravidelně jsme se navštěvovali. Taky jsme se hodně stýkali s českými vrstevníky, kteří za námi docházeli. To byl nejpřirozenější způsob, jak se naučit česky. Ani mi nepřišlo, že se učím nějaký nový jazyk. S českými kluky a děvčaty jsme se vždycky nějak dohodli. Oni česky, my řecky, a pak do naší řeči začala pronikat první česká slůvka. Taky jsme hodně zpívali,napůl česky - napůl řecky Tenkrát ještě frčely Masarykova oblíbená Ach, synku, synku a taky slovenská lidová , tancuj, vykrúcaj. Jé, už nikdy potom jsem se nenazpíval jako tehdy. Všichni nás chválili a nadšeně tleskali a my se nadýmali hrdostí, jak krásně umíme česky. Kromě toho jsme ale měli pravidelné hodiny řečtiny. Abychom jako nezapomněli rodný jazyk. Dodnes umím řecky psát, číst i mluvit. Akademická řečtina asi vypadá jinak, ale co víc může chtít obyčejný vesničan.
V září 1951 jsem nastoupil do základní školy v Bílé Vodě u Javorníka. Protože jsem už skoro každému rozuměl, poslali mě rovnou do šesté třídy. Do prvního až pátého ročníku jsem nikdy nechodil. V Řecku jsem za války do školy také nechodil. Sedmou třídu jsem navštěvoval v Loučné nad Desnou a osmou v Chrastavě u Liberce. Stěhovali jsme se podle potřeby, ale jak strava, tak ubytování bylo vždycky, aspoň podle mého tehdejšího chápání, luxusní. Postupem času jsem se se sourozenci rozloučil. Nejstarší bratr šel studovat filozofickou fakultu, sestra zdravotnickou školu, a nejmladší bratr odešel na gymnázium do Lipníku nad Bečvou. Dnes je docentem v Brně.
V patnácti letech mi v dětském domově řekli, že půjdu studovat na elektrotechnickou průmyslovku do Rožnova pod Radhoštěm. V únoru 1956 jsem studium opustil. Osm let jsem žil po internátech mezi cizími, táhlo mě to k mamince, tátovi, sestře a bratrům. Když jsem byl u rodiny, vyvstal problém, co se sedmnáctiletým klackem. Řešení existovalo jen jedno – práce v lese. Byl jsem pěkný pořízek a manipulace se sekyrou nebo pilou mi nevadila. Dokonce jsem dostal jednomužnou motorovou pilu značky STIHL a stal jsem se dřevorubcem. Strašná dřina, ale vydělávali jsme na tehdejší dobu pohádkové sumy – až tři a půl tisíce korun. Teprve o nějaký rok později jsem šel studovat Lesnickou mistrovskou školu. Po absolvování školy jsem čtyřicet let organizoval práce lesních dělníků…“
Teprve po rozpuštění komunistického odboje a konci občanské války v druhé polovině r. 1949 odešlo z Řecka přes 80 tisíc dospělých politických emigrantů. Z albánských přístavů přes Středozemní moře do SSSR 35 tisíc osob, ostatní do Maďarska, Bulharska a Rumunska. Do Polska a dokonce i do Německé demokratické republiky pluly lodě plné hladových řeckých uprchlíků přes Gibraltar a Lamanšský průliv. Do Československa přijížděli přes Polsko nebo vlakem z Maďarska. Přijelo jich kolem 12,5 tisíc. Ještě však trvalo i několik let, než se přes Červený kříž rodiče mohli spojit s dětmi. Děti byly v Československu, ale rodiče v Taškentu nebo v jiném lidově demokratickém státě, nebo naopak.
Na podzim 1949 přijeli do Zlatých Hor první dospělí Řekové.
„…Ještě než skončila občanská válka, tak jsem byl monarchistickým vojskem zatčen. Zajali mně právě ve chvíli, kdy jsem partyzánům odvážel na oslu potraviny, cigarety a jiné. Postavili mě před vojenský soud a měl jsem štěstí, že mě odsoudili jen na dva měsíce vězení. Jiné za to stříleli. Když mě pustili, nezbylo mi nic jiného než se k partyzánům dát. Po skončení bojů o Gramos jsem se ženou utekl (jako mnoho jiných) do Albánie. Naštěstí nebyla daleko a tak jsme tam zahnali i ovce a kozy. Tato malá země neměla čím krmit své, natož aby uživila desetitisíce uprchlíků. Část stáda jsem prodal i se psem, ale ostatní jsem odevzdal obci. Dodnes mám o tom potvrzení.
Po krátké době jsme nasedli na albánské nebo ruské lodě a pluli. Ve dnech jsme kvůli utajení byli zavřeni jako dobytek v podpalubí a jen na noc jsme směli na palubu nadýchat se čerstvého vzduchu. Středozemním mořem jsme pluli k Gibraltaru, pak podél atlantského pobřeží přes Lamanšský průliv. Většina lodi přistávala ve východoněmeckých a v polských přístavech. O svých dětech jsme věděli, že žijí v Československu, ale nevěděli jsme, kde to Československo je. Moje žena však říkala: “Ať jsou třeba na kraji světa, hlavně, že žijí.“
Když jsme koncem listopadu vystupovali z lodě v polském Gdaňsku, ani jsme netušili, kde jsme. Podle toho, jaká nám byla zima, mysleli jsme, že ve Finsku nebo v Dánsku. Z lodě nejprve vynesli mrtvé a zubožené a pak se hnuli ti, kteří mohli chodit. V přístavních hangárech byly pro nás připravené palandy, jídlo i nějaké oblečení. Po několika dnech nás posadili na vlak a jeli jsme Varšava - Krakov - Ostrava. Jeli jsme sice na jih, ale že by bylo tepleji, to ne, byl listopad. V Ostravě jsme přesedli do tří dřevěných vagónů, které táhla ustaraná lokomotiva mezi nějaké kopce. Jeli jsme na Opavu, Krnov až do Zlatých Hor. Těsně před vánocemi devětačtyřicátého roku jsme přijeli do Horního Údolí. Naše začátky v naprosto cizí zemi byly tvrdé. Z Řecka jsme utekli skoro nazí, o všechno jsme přišli. Tady jsme dostali opuštěné baráky po odsunutých Němcích. Dřevěná stavení byla polorozpadlá a kompletně vykradená. Já jsem nastoupil jako dřevorubec do lesa. Své děti, které byly v domovech, jsme spatřili až za hodně dlouho. Nemohli jsme za nimi jezdit, dokud jsme si nevydělali nějaké peníze a nedostali se z nejhoršího. Byla tu i jazyková bariéra. Naučili jsme se sice česky, ale my, co jsme byli starší, nikdy dobře. Často jsme si s dětmi psali, o ně jsme strach neměli. Věděli jsme, že takový přepych, kterým je zahrnovali v domovech, bychom jim nemohli poskytnout.
Když jsme poprvé přišli do Dolního Údolí, bylo nám smutno. Vesnička už byla zasypaná hromady sněhu, brzy se stmívalo. Ženy v černých šatech věčného smutku a s černými šátky na hlavách seděly s dětmi na zavazadlech s několika kousky ošuntělých šatů, plakaly a čekaly, až jim komisaři přidělí domek. Jejich muži často zůstali bůhvíkde, někteří padli v boji. Z teplých oblastí Evropy jsme přišli do jednoho z nejstudenějších míst Moravy a Slezska. S námi přišli také staří a nemocní.
Češi nás přijali, dali nám vzdělání a pocit bezpečí. Z češství jsme si vzali to, co se nám líbilo, to, co šlo naroubovat na řeckou podstatu. Za to jsme jím pomohli pohraničí severní Moravy vybudovat a znovu oživit.
Možná se jednou moje děti vrátí do Řecka, ale svou životní cestu si budou muset najít sami. Snad ji budou mít méně dobrodružnou než moje generace…“
V r. 1949, právě před Vánocemi, umístila československá vláda do oblasti mezi Opavou a Šumperkem nové obyvatele - Řeky. Většina z nich přijela bez zavazadel. Krnov, Albrechtice, Dívčí Hrad, Osoblaha, Zlaté Hory, Jeseník, Šumperk a okolní vesnice, prázdné po odsunutých Němcích, se zaplnily řeckými osadníky. Do Dolního a Horního Údolí a na Rejvíz přišlo kolem sto padesáti rodin, tj. přes 450 osob. Těžkosti? Ano, byly a ohromné. Jazyková bariéra, změna návyků. Řekové z feudálních poměrů přišli do vyspělé průmyslové země. Také k dospělým se však Československo zachovalo tak, jako k jejich dětem. Doslovně je přijalo nejen do náruče, ale i přátelsky je v této náruči stisklo a ohřálo.
A čas plynul. Za padesát let se zde Řekové dobře přizpůsobili a je možné zodpovědně říct, že v tomto pohraničním kraji udělali kus práce.
Jen se jim stýskalo po vlasti, po teplém podnebí. Sice při sčítání lidu, jako národnostní menšina nebyli evidováni, ani nevím proč, snad se předpokládalo, že tu budou jen krátce. Fakt je ten, že jestli Řeky neuznaly sčítací archy, jako národnostní menšinu uznaly je hřbitovy. Ať v Krnově, ve Zlatých Horách, v Jeseníku, Šumperku, i v zastrčených vesničkách severní Moravy, všude najdete náhrobky, které oznamují prastarou matkou evropských jazyků - řečtinou, že zde leží nejeden z politických emigrantů, který se nestačil vrátit do své vlasti - do teplého, slunného Řecka.
Po pádu junty v Řecku a po demokratických volbách v r. 1974 se ustanovila Řecká demokracie (oficiální název Řecka) a nová demokratická vláda vyhlásila pro všechny účastníky partyzánského odboje z let 1946 - 1949 amnestii. Návrat do vlasti byl další strastiplnou cestou pro všechny Řeky žijící už roztroušeně po Československu. Navrátilci nakládali vagóny, kupovali klavíry, aby je v Řecku mohli výhodně prodat a zpeněžit dlouholetou práci, ale stejně šli do nejistoty. Ještě po dvaceti letech Řekové z Řecka říkají přistěhovalcům z Čech - Češi (Cechos).
A jak se mají ti, co se vrátili domů? Naštěstí československé školství je připravilo do života velmi dobře. Obzvláště se v Řecku uchytili řemeslníci a lidé s vyšším vzděláním. V r. 1985 zbylo v Československu jen asi pět tisíc Řeků a v r. 2003 je v Čechách a hlavně na Moravě jen kolem dvou a půl tisíce. Ty tam jsou doby, kdy Řeků mezi Ostravou a Šumperkem žilo na čtrnáct tisíc. Ve Zlatých Horách v roce 2003 žije kolem 100 obyvatel, kteří se hlásí k řecké národnosti, ale většina z nich již má české občanství.
V České republice si řecká národnostní menšina založila v roce 1995 svou organizaci, která se nazývá Asociace řeckých obcí v České republice. Tato pak pořádá zábavy, různá školení, stará se o to, aby se řecké děti naučily rodný jazyk a je napojena na řecké velvyslanectví.
Přestože vysvětlení exodu Řeků do Československa je poněkud delší, doufám,že vás zaujalo, stejně jako vystoupení řeckého souboru spolu s ochutnávkou řeckých specialit. Až pojedete do Zlatých Hor, nezapomeňte zajít na místní hřbitov. Stojí za to postát a zamyslet se. Vedle sebe zde spí věčným spánkem původní obyvatelé – Němci i pováleční přistěhovalci – náhrada za odsunuté Němce: Češi, Slováci z Oravy a z východního Slovenska, osídlenci z Rumunska, reemigranti z Maďarska, volyňští Češi i emigranti z Řecka. A vězte, že se vůbec nehádají, ani neperou!
PhDr. Alena Cepáková
Wartberg ob der Aist
Polský Sieraków ve Vodňanech 2005